Transsibiřská magistrála

Z města Irkutsk k jezeru Bajkal

Irkutsk nás po pěti dnech strávených ve vagónu přivítal horkým suchým dnem a potemnělou bouřkovou oblohou. Když jsme slavnostně stanuli na nástupišti, byli jsme celkem dost rozlámaní po tom všem vlakovém martyriu, a hlavně dosti zanedbaní z hlediska hygieny. Ono to několikadenní mytí se jednou rukou ve špinavém umyvadle, na člověku přeci jenom nějaké stopy zanechá. Avšak vidina blížící se sprchy ve mně však budila obrovské nadšení jaké asi mívá mužik před prvním ranním lokem vodky.

Nádraží v Irkutsku vypadalo úplně stejně jako nádraží v kterémkoliv jiném ruském městě, kterými jsme projížděli. Přemýšlel jsem, jestli je to náhoda nebo zda byla všechna postavena dle jednoho návrhu. Na přeplněném nástupišti se mísily davy lidí, vystupujících i nastupujících cestujících a jejich příbuzných a známých. Ještě něž jsme na cestu transsibiřskou magistrálou do Irkutsku vyrazili my, tak jsem domluvil setkání na místním nádraží s Annou a Alisou, které v Irkutsku žijí, a se kterými se znám ze společného studia na Tchaj-wanu.

Moji pozornost ale nejprve získala skupina mladých vojáků, respektive námořníků, kteří dle mého odhadu zrovna nastupovali základní vojenskou službu, jenž je v Rusku povinná. Seřazeni do třech řad se hlásili svému veliteli, který četl jejich jména. Vojáci pak nastoupili do vlaku, a já očima bloudil z jednoho konce nástupiště na druhý a doufal, že holky někde zahlédnu. Po chvíli, kdy se nástupiště trochu vyprázdnilo, jsem je konečně zahlédl, a vyrazil směrem k nim. Přivítání bylo velice radostné, neviděli jsme se přesně tři roky, ale do objímání jsem se moc pouštět nechtěl. Špatné mytí nejde totiž přebít ani ruskou sprchou, což není nic jiného než nadměrné množství jakékoliv voňavky, parfému či deodorantu, a já nechtěl zkazit první dojem.

Irkutsk
Irkutská tramvaj.

Cesta do města

Holky nás vzaly autem a vyhodily u hostelu s tím, že se za pár hodin znovu sejdeme, a půjdeme společně na oběd. Na hostelu už čekal druhým dnem Petr, který sem z Moskvy letěl. Odpočatý se smál našemu stavu a nevalnému odéru. Pan majitel, který nám předával klíč od pokoje, začal vyprávět, že už tu jednoho Čecha měl. Tedy že asi před dvěma lety, a že ho zatkla policie, protože chtěl ukrást auto. Načež se optal, jestli ho neznáme, jelikož je naše země malá, a tak se logicky všichni znát musíme. Na vtip, že to byl můj nevlastní syn, reagoval pouze nepřítomným alkoholickým pohledem a my se raději vytratili ubytovat.

Na pokoji byly pouze tři palandy a žádné další vybavení, což mi po vlakovém dobrodružství tolik nevadilo, protože to dodávalo pokoji na prostoru. Poměr cena a výkon byl u tohoto hostelu více než příznivý, když uvážím, že byla zahrnuta i snídaně. Sprcha bodla asi nejvíce v mém životě a k úplné spokojenosti už zbývalo pouze naplnit prázdný žaludek. Když se přiblížil čas domluveného setkání, vyšli jsme za bránu hostelu, kde už na nás na ulici Alisa s Annou čekaly. Ulice byla jako vystřižená z nějakého post-apokalyptického filmu, některé exteriéry dokonce nápadně připomínaly počítačovou hru Fallout.

Prázdná ulice, kterou lemovala přerostlá stébla polní trávy, rozpadající se oplocení a rezavá, snad funkční svítidla městského osvětlení vrhala svůj nejkratší denní stín. Na obou koncích ulice stály typické sibiřské roubenky. Svůj nejlepší čas už však měly dávnou za sebou. Vymlácená okna a propadlé přízemí či první patro toho byly důkazem. V prachu cesty se proháněla smečka místních toulavých psů, nad městem se pomalu stahovala mračna a chystala se k prudké průtrži.

Irkutsk
Ulice v okolí našeho hostelu.

Život v Irkutsku

Centrum města s lepšími restauracemi bylo k našemu překvapení těsně za touto ulicí hrůzy. Došli jsme až na místo, které vyplňovaly celkem slušně vypadající restaurace a kavárny. Do jedné z nich jsme následně zavítali. Byl zde dokonce i anglicky mluvící číšník a menu v angličtině, což byla v této končině věc vskutku nevídaná. Jak se říká, že hlad má velké oči, tak si myslím, že jsem se při pročítání menu proměnil v jedno obří oko a začal objednávat vše, co se mi přišlo do zorného pole, od rybí polévky přes boršč až po klobásy.

Když jsme si objednali, dostalo se nám milé pozornosti v podobě panáka vodky, křenové vodky. To je totiž to „nejlepší“ na prázdný žaludek. Nápoj to byl natolik odporný, že jsem zvládl pouhý jeden srk a hned jsem pochopil, proč ho dávají zdarma. Asi nechtěli, abychom se ještě někdy vraceli. Avšak jídlo bylo vynikající, tak jsme se i přesto, ještě párkrát vrátili. Po vydatném obědě jsme se vydali prozkoumat blíže město a jeho krásy.

   

Rybí polévka a typická irkutská budova

V Irkutsku se střetává původní sibiřská architektura, dřevěná roubená stavení, většina jich je bohužel v dezolátním stavu, s architekturou carského Ruska a šedí socialistického realismu. Rozvoj města nastal v první polovině 19. století, kdy sem byli do vyhnanství deportováni tzv. Děkabristé (děkábr – rusky prosinec), účastníci důstojnické vzpoury carské armády proti carskému režimu. Na významu město nabylo až dokončením transsibiřské magistrály v roce 1899. Nějaký čas město ovládaly i československé legie, tři měsíce tu působil a žil i spisovatel Jaroslav Hašek, který tu má pamětní desku a je tu i po něm pojmenovaná ulice.

Město má poměrně dobrý, a hlavně super levný systém městské hromadné dopravy. Docela mě pobavil i manuální systém označování jízdenek, který já pamatuji ze svého útlého dětství, kdy vám krabička v tramvaji proděraví jízdenku. Tramvaje i autobusy jsou vyloženě přesloužilé a dost možná, že některé z nich i Jaroslava Haška do práce vozily. V létě chybějící okna nevadí, v zimě je to asi horší. Večer jsme zakončili na nábřeží řeky Irkut, která městem protéká a dala mu i jméno, kde jsme se připravovali u piva na zítřejší výlet k jezeru Bajkal.

Černý babr s červeným sobolem v tlamě je symbolem města. Co je barb za zvíře, není snadné říct. Může to být tygr, jaguár či panter (dle oficiálního výkladu).
Centrum Irkutsku.
Část města s restauracemi a kavárnami.

Z města Irkutsk k jezeru Bajkal

Na ráno jsme byli domluveni, že nás před hostelem vyzvedne Anna a pojedeme do vesnice Listvyanka, která je jedním z hlavních bodů či zastávek na Bajkalu pro všechny, kteří se chtějí po jezeře proplout či ochutnat něco z místní endemické rybí fauny, jako jsou například omulové. Jeli jsme už asi půl hodiny, než nás konečně uhranuly nekonečné modré pláně jezera. Bajkal je nejen nejhlubším, ale zároveň také nejstarším jezerem na světě. Dosahuje hloubky přes 1600 metrů a odhadované stáří je kolem třiceti miliónů let. Tři čtvrtiny ze 1200 druhů živočichů, kteří v něm žijí jsou endemité, tedy nevyskytují se nikde jinde na světě.

Když jsme dorazili k jezeru, přál jsem si, abychom měli celistvý pohled na jezero. Proto jsme pro lepší výhled vystoupali na horu nad vesnicí, kde se nabízel i pohled na řeku Angaru, která se z jezera vylévá. Pohled to byl vskutku nádherný. Bylo krásné slunečné počasí a v určitém úhlu jezera nebylo vidět na protější břeh, takže jezero skutečně připomínalo moře. Idylku narušila jen větší skupinka čínských turistů v čepicích a zimních bundách, která nám svým hulákáním a nezměrnou posedlostí v pořizování si selfie ukázala jaké to v Pekingu asi bude. Nevypadalo to, že by se chtěli brzy vytratit, tak jsme se raději vytratili my.

Bajkal
Pohled na jezero Bajkal.

Lystvyanka

Dole v Lystvyance kotvila celá flotila lodí, loděk a lodiček. Mnoho z nich nabízelo převoz na druhou stranu jezera nebo vyhlídkovou plavbu. Na břehu pak své zboží nabízeli obchodníci v nejrůznější stáncích se sušenými, grilovanými rybami či jiným pro tuto oblast typickým občerstvením. Vůni grilovaných omulů nešlo odolat, a tak jsme je měli k obědu. Vzali jsme si je s sebou do tašky a šli až dál za vesnici, kde jsme je snědli na liduprázdném břehu jezera.

Docela nepříjemně mě překvapila lhostejnost lidí vůči takto unikátní oblasti a ekologickému systému jako je Bajkal. Na zemi, u vody nebo i v lese se válely igelitové obaly od potravin, papíry, plastové i skleněné lahve či jiné druhy odpadků. Bajkal je údajně plný pitné vody, to tvrdili všichni místní, ale při pohledu do vody byly viditelné řasy a občas i nějaký předmět, co do jezera určitě nepatří. Podle vědeckých analýz je voda pitná už pouze uprostřed jezera. Pokud se nestane nějaký zásadní zlom a tato situace se nezmění, tak nejen, že nebude voda pitná už vůbec, ale znečištění bude mít vážný dopad na populaci omulů a ostatních unikátních jezerních živočichů.

Z města Irkutsk k jezeru Bajkal
Lodě kotvící v Lystvyance.

Plavba po Bajkalu

Kapitáni kotvících lodí na nás neustále nesrozumitelně hulákali a lákali na plavbu. Neodolali jsme. Přece jenom by byla škoda to nezkusit, obzvlášť když kapitánův obličej byl rudý jako sovětská vlajka, která mu na lodi vlála. Kapitán se sice trochu motal ale měl na sobě námořnický oblek. „To musí být pravý námořník,“ řekl jsem si a nastoupili jsme na jeho plavidlo. Na lodi vál i přes letní počasí značně studený vítr, a i voda měla údajně jen něco kolem osmi stupňů. Spolu s námi se nalodilo ještě pět Rusů.

Kapitán pak po chvilce, když zjistil, že nikoho dalšího už nesežene, odrazil od břehu a započal tak naši plavbu. A protože byl docela v náladě, tak vyprávěl nejrůznější námořnické historky, kterým jsem vůbec nerozuměl, jednak z důvodu limitů mojí ruštiny a také proto, že kapitán v alkoholickém oparu pozbýval slova daru. Šel jsem tedy raději na palubu a pozoroval úžasná skaliska a stráně tyčící se od břehů jezera. Voda zde byla skutečně čistá až průzračná.

Plavba po Bajkalu.

Doufal jsem, že uvidím nějakého z bajkalských tuleňů, ale žádného se nám bohužel tento den neukázal. V tom přišel na palubu kapitán s dotazem, zda si někdo chce vyzkoušet řídit loď. To se mi zdálo jako skvělý nápad, a tak moje námořnická kariéra nabrala strmý vzestup a stal se ze mě kormidelník. Řídit loď ale není zas tak jednoduché a až taková sranda, jak jsem si původně myslel, a proto jsem po nějakém čase, opět předal tyto povinnosti našemu sotva stojícímu kapitánovi, aby se měl o co opřít a nedej bůh nevypadl z lodi. Návrat ke břehu to tak byl více než šťastný.

Scéna z Titanicu

Zpět maršrutkou

Anna s přáteli na nás už čekala na břehu, abychom se ještě společně zastavili u několika dalších zajímavých míst, jako byl třeba radiový vysílač nad vesnicí nebo ruiny bývalé školy. Poté už chtěli vyrazit pomalu domů. My se rozhodli ještě chvíli zůstat, vychutnat si pohledu na Bajkal a dopravit se zpátky do Irkutsku maršrutkou. Dohodli jsme se však na další den, že uspořádáme společnou delší túru tajgou s přenocováním ve stanech. Znělo to jako dobrý nápad a příležitost pro další dobrodružství. Maršrutka je v Rusku rozšířený druh veřejné dopravy. Jedná se o sdílené taxi, které jezdí na stanovené trase, avšak v nepravidelných intervalech – ze zastávky odjíždí až poté, kdy je plně obsazena. Většinou se jedná o dodávku či minibus a jízdné bývá velmi levné.

Irkutsk a jezero Bajkal
Pohled na břehy jezera Bajkal

Z chystaného celodenního treku tajgou nebylo nakonec druhý den vůbec nic. Naše plány zhatila celodenní masivní průtrž mračen a výlet proto byl odložen na další den. Bohužel už bez přespání ve stanech. Takovéto počasí zcela limitovalo naše možnosti v Irkutsku a jedinou možnou aktivitou se stalo místní muzeum historie. Večer jsme ještě v místní sámošce dokoupili nějaké zásoby a doufali, že počasí se do rána zlepší a my budeme moci vyrazit další den.

Procházka po Irkutsku.

PokračováníZtraceni u Bajkalu

Předchozí dílŽivot ve vlaku na transsibiřské magistrále

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*