Indií a Nepálem

Indický noční vlak do Váránasí přijíždí…

Prošli jsme lidským mraveništěm kolem hlavní brány a pokračovali od nádraží dál. Neustálé obtěžování prodejci nás už nevyvádělo z míry. Procházeli jsme tržištěm, kde trhovci nabízeli vše možné i nemožné. Od balených nápojů, čínských padělků oblečení, ovoce a zeleniny, černé hmoty, která nás pronásledovala celou cestu, drobného zvířectva až po zmrzlinu značky Gaylord. Bylo jasné, že zde jíst nemůžeme a musíme najít normální, pokud možno mezinárodně prověřenou restauraci. Internet jsme neměli a něco jako wifi se v tomto Krišnou zapomenutém městě zdálo něčím, v co jsme ani nedoufali. Naštěstí si Pepa dopředu stáhl do mobilu off-line mapy, takže se nám dostalo alespoň základního přehledu o tom, co se v okolí nachází.

Z toho co jsme na mapě našli, připadala v úvahu pouze jediná možnost a to pizza Domino. Byla od nás asi půl hodinu cesty pěšky, my měli dobrých pár hodin do odjezdu vlaku, a tak jsme vyrazili na pizzu. Ačkoliv jsme po cestě párkrát špatně zatočili či nás málem přejela skupina rozvášněných tuktuků, tak jsme se nakonec k našemu cíli dostali, pizzy si objednali a s radostí spořádali. Jenže naší návštěvou pizzerie jsme zabili pouze jednu hodinu a bylo třeba vymyslet co podnikneme s následujícími pěti.

Nebezpečná bezpečnostní kontrola

Teploty opět přesahovaly třicet pět stupňů a nic moc k vidění ve městě nebylo, respektive nic, co bychom v Indii ještě neviděli. Tak jsme v pizzerii strávili další hodinu a užívali si klimatizace a na Indii poměrně čisté toalety. Nakonec jsme se vydali zpět na nádraží s tím, že tam snad bude nějaká odjezdová hala, a že se usídlíme v ní, než dorazí náš vlak. To jsme ale ještě netušili, jak odjezdové haly v Indii vypadají a hlavně, že vůbec neexistují.

Před nádražím bylo stále velmi živo, a protože už pomalu zapadalo slunce a teploty trochu klesly, tak možná dokonce více, než když jsme na nádraží dorazili poprvé. Nádraží byla velká budova, dle mého názoru z koloniálních dob ještě s původní omítkou a patinou. Před vchodem do nádražní budovy byl pak umístěn rentgen na zavazadla jako bývá na letišti a skoro každý musel nechat své zavazadlo skenerem prověřit. Ne, že by někdo u obrazovky skeneru stál a skutečně kontroloval, jestli náhodou dotyčný nenese na nádraží bombu, jak už se to v minulosti v Indii několikrát stalo, ale předpis je předpis. Jediné, co kontrola přinášela bylo riziko krádeže vašeho zavazadla.

U výstupu ze skeneru totiž probíhaly boje o zavazadla. Vymysleli jsme proto strategii, jak možnému odcizení našeho zavazadla zabránit. Tedy nebylo na tom nic vědeckého, dva šli k výstupu ze skeneru a zbytek poslal všechna zavazadla. Postup se ukázal jako funkční a my tak se všemi věcmi stanuli na horké půdě gorakhpurského nádraží. Po chvilce bezduchého zírání jsme zjistili, že uvnitř budovy žádná odjezdová hala není, a tak naše další kroky vedly rovnou na nástupiště.

Jediné rekonstruované nástupiště na nádraží v Gorakhpuru.

Příchod na nádraží v Gorakhpuru

Když jsme na nástupiště vstoupili, cítil jsem na sobě oči všech přítomných cestujících, Evropané tu zřejmě často necestují. Došli jsme až na naše nástupiště číslo pět, kde jsme se chtěli utábořit a počkat na náš vlak, ale nikde žádná sedadla. Všichni čekající cestující seděli na zemi či na svých zavazadlech a tlumocích. Chvíli jsem jen užasle stál a celou scenérii pozoroval. Náš vlak měl směřovat do pro hinduisty posvátného města Váránasí, kde si přeje každý věřící hinduista zemřít a být zpopelněn na břehu řeku Gangy a následně být do řeky vhozen.

Tomu také odpovídala skladba přítomných cestujících, staří, povětšinou už nemohoucí lidé, kteří pojedou svou poslední cestu a jejich rodiny, pak lidé jedoucí za obchodem či za prací v turistickém či pohřebním průmyslu, občas nějaký žebrák či potulný prodejce čehokoliv nepraktického a policisté vybaveni dlouhými obušky či dokonce holemi. Jejich nástroje mě zaujaly, protože je měli připravené k použití v ruce, když nástupiště sem a tam obcházeli. V ruce je neměli připravené jen tak pro parádu a k mému šoku se jimi tu a tam po někom ohnali.

Tak jsme se také usadili, a to na svá zavazadla, jedním okem pozorovali policisty a druhým jestli se k nám neblíží někdo podezřelý a také se modlili v brzký příjezd vlaku. V to co jsme se modlili však nepřicházelo. Asi jsme upadli v nemilost indických bohů, když nakonec reproduktor ohlásil zpoždění, ale nerozuměli jsme kolik hodin či dní, a proto jsem se vydal hledat něco jako informace. Věc to byla vskutku nesnadná, protože žádný nápis informace na nádraží nebyl.

Život na nástupišti

Rozhlížel jsem se bezradně kolem a má bezradnost patrně přilákala policistu s holí. Zastavil se přede mnou a přísným zrakem si mě přeměřoval. Pravdou je, že jsem byl asi o tři hlavy vyšší než on, tak mu přeměřování nešlo tak snadno. Jeho snědá kůže a masivní černý knír krásně kontrastovaly se světlou uniformou, kterou měl na sobě. Zřejmě mu také bylo horko, jelikož čelo měl značně upocené. Po pár sekundách vzájemného zírání, jsme se ho opatrně otázal, zda neví, kde tu jsou informace.

Aniž by cokoliv řekl, tak jen holí ukázal na nedaleké dveře, otočil se a pokračoval dál. Na dveře jsem zaklepal a vstoupil dovnitř. Uvnitř špinavé místnosti byl pouze jeden stůl a u něho seděli dva zpocení muži. Pozdravil jsem a zeptal se: “Vlak do Váránasí, jak velké zpoždění bude mít? Pojede ještě dneska?” “Až přijede, tak pojede,” odpověděl nevrle jeden z mužů. “Aha, tak to mě nenapadlo. Mockrát díky za informace,” odpověděl jsem a vyšel zase ven. Dost možná si ze mě policista vystřelil a poslal mě jinam nebo nemají v Gorakhpuru kvalifikovaný personál informací.

Problém byl, že jsme opravdu nevěděli jestli vlak pojede nebo ne, a nemohli se tak z nádraží vzdálit. Na nádraží se kromě vody, pár sladkostí a papírových kapesníků nedalo koupit žádné občerstvení a také místo k vykonání potřeby bylo značně nedůstojné. Jednalo se asi tu nejšpinavější místnost co jsem kdy viděl, kterou zdobil jeden hromadný pisoár v podobě mělkého koryta, který už jaksi přetékal a každou chvíli mu hrozilo protrhnutí. Takže bylo ve finále jedno v jaké části místnosti jste potřebu vykonali.

Nekonečné čekání na vlak na nástupišti.

Indický noční vlak do Váránasí přijíždí…

Venku už se setmělo, lidé stále čekali, někteří se pomalu začali ukládat ke spánku a vlak stále v nedohlednu. Měl jsem trochu starost o ty cestující, kteří se vydali na svoji poslední cestu, aby se jí vůbec dočkali. I my jsme usedli na zem, jelikož ve tmě nebyla špína a nepořádek tolik vidět. Seděli jsme až do okamžiku, kdy Miky zpozoroval, že vedle nás se nachází několik exkrementů, pravděpodobně ne jen zvířecích. V okamžiku, kdy už pomalu zhasla veškerá naději se ozval tlampač, sice nebylo nic rozumět, ale všichni se začali rychle zvedat a tlačit se do předních míst nástupiště. Vlak přijížděl.

Indický noční vlak do Váránasí přijíždí...
Vlak už přijíždí!

I my jsme zpozorněli, ale nikam jsme se necpali, protože jsme měli lůžka zamluvená. Mezitím vlak skutečně dorazil k nástupišti. Měl pouze třetí třídu, což mne trochu, po zkušenostech z transsibiřské magistrály, znepokojovalo. Později jsem se však dozvěděl, že vlakových tříd je v Indii asi sedm, takže jsme byli v té lepší polovině. Vnitřek vlaku vskutku připomínal vagóny na transsibiřské magistrále s tím rozdílem, že v Indii je třeba nacpat dovnitř více lidí. A tak nejsou na každé straně kupé palandy se dvěma lůžky, ale se třemi. Aby se dalo přežít hrozné vedro uvnitř, tak byly ke stropu upevněny větráky.

Vyskočili jsme na svoje palandy, které byly dimenzované na indické cestující, takže nebylo kam dát nohy. Ještě ke všemu bylo obecně známo, že se v těchto vlacích velmi krade, a proto bylo třeba mít zavazadla u sebe po celou dobu. Četl jsem spoustu příběhů od cestovatelů, kteří po probuzení v indickém vlaku museli cestovat na lehko, protože se probudili bez zavazadel. Krosny jsme si dali proto pod hlavu a batoh jsem k sobě pro jistotu přivázal. Mělo to být jen na pár hodin, než dorazíme do našeho cíle ve Váránasí.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*