Indií a Nepálem

Dobré ráno Annapurno!

Když jsme ráno odcházeli z hostelu, tak majiteli bylo určitě jasné, že jdeme za trek s někým jiným a za levněji. Do hostelu jsme se měli po treku vrátit, tak jsme majiteli řekli, že jsme potkali starého známého, a že ho jdeme na pár dní navštívit. Moc se na to netvářil, ale to už nám bylo jedno. Teď jsme měli starost o to, aby se náš horský průvodce ukázal a skutečně nás někam vzal. Bylo sedm ráno a Slunce začínalo pálit. Na místo setkání jsme dorazili ještě nezpoceni, to se ale mělo brzy změnit.

Narazili jsme tu na jednu příjemnou kavárnu, která měla otevřeno už takhle po ránu a vydatná snídaně by nám přišla vhod. Měli sice pouze kávu a vejce, ale to nevadilo, protože to jsem si chtěl stejně objednat. Snídaně špatná nebyla, ale bylo už deset minut po sedmé a začínali jsme být trochu nervózní a v sedm patnáct ještě víc. Už jsem chtěl průvodce Shivu proklínat, když v tom jeho stín protnul mé zorné pole. Měl štěstí. Tedy spíš my jsme měli štěstí. Pozdravil a s úsměvem nám řekl, ať v klidu dojíme, že musí ještě natankovat.

Zmizel asi na dalších dvacet minut. Pak jsme ho viděli sprintovat k autu se dvěma obřími kanystry, které v rychlosti do auta vyprázdnil. Pořád se kolem sebe rozhlížel, jakoby se něčeho obával. Dost možná si ty kanystry někde vypůjčil. My ale měli svých starostí dost, museli jsme ještě překontrolovat zásoby toaletního papíru a cigaret. Pak nastal čas vyrazit. Z počátku cesta plynula poklidně, než jsme ujeli asi sto metrů a přijeli k díře, co možná někdy bude silnicí.

Výšlap začíná

Nejprve jsem si myslel, že se jedná o sezónní práci na vozovce, ale Shiva stačil rychle zmínit, že ta díra je tu již docela dlouho, a že si bez ní už ani nedokáže cestu představit. Usoudil jsem, že to je opravdu složité si cestu představit bez díry, obzvlášť když ta díra měří několik kilometrů. Po překonání díry jsme jeli necelou hodinku krajinou středního Nepálu, kde zelení skalnatí obři na nás shlížely z obou stran silnice, občas jsme i předjeli nějaké to stádo skotu a místních či zatoulaných turistů, až jsme u jedné ze skal zastavili.

Naložili jsme si krosny na záda a pomalu stoupali po příkré stezce k vrcholu skály. Byli jsme docela ve formě, a tak jsme postupně zvyšovali tempo výšlapu, až jsme chudáka Shivu nechali jako posledního. Myslel jsem si, že první, kdo požádá o pauzu, bude někdo z nás, ale jako první se ozval Shiva. “Máme na to dost času, nemusíme utíkat”, žadonil. Skála měla převýšení asi osm set výškových metrů a někdy pořádně příkrou cestu. Netrvalo nám ani hodinu a byli jsme nahoře. Tedy kromě našeho průvodce, který už nemohl, a tak jsme na něho čekali v provizorním posezení místních obyvatel.

Vylezli jsme totiž hned u domku jistého nepálského dědečka, který nás pod přístřešek posadil. Byl to starý podnikavec a hned nám začal nabízet vychlazené nápoje. Sice měl na výběr akorát Sprite, ale stejně přišel docela vhod. Když jsme dopili a dokouřili, tak se ve dveřích přístřešku objevil zničený Shiva. Na chvíli si také složil hlavu do stínu, svlékl si úplně propocené tričko a po zbytek cesty se plahočil bez něho.

Výhled na údolí.

Na cestě do Australského tábora

My pokračovali po hřebeni kopce zatím s tričkem. Pod námi se začala rozprostírat políčka pro pěstování rýže a dalších plodin a také vesnické osady s drobnými domky. Tu a tam místní horalé políčka obdělávali či jen tak postávali kolem a pokuřovali. Cesta se vinula po příjemné rovince a Shiva nám vyprávěl o místních obyvatelích a těžkostech jejich každodenního života. Znal všechny osobně a občas s kolemjdoucím prohodil pár slov. Prozradil nám, že on sám je původně z nedaleké asi třicet kilometrů vzdálené vesnice.

Blížilo se poledne a žaludek se hlásil o slovo, tak jsme Shivovi řekli, že je čas oběda, aby nás odvedl do místního hostince. Za nedlouho jsme na jeden takový skutečně narazili. Hostinec měl i zahrádku, kde jsme se uvelebili. Po bližším ohledání stavení a okolí to na michelinskou hvězdu nevypadalo. Na dvoře se sušilo plechové nádobí a v jednom z hrnců sedělo malé nahaté dítě. Doufal jsem, že se nejedná o nedojezené zbytky po předchozí výpravě. Za chvíli vylezl hostinský a vzav dítě do jedné ruky, druhou nám rozdal jídelní lístky.

Měl i pivo a to bylo hlavní, z jídel toho moc na výběr nebylo, většina jídel byla v menu přeškrtána nebo stejně nebylo na skladě, i když přeškrtané nebylo. Takže jsme si všichni objednali stejné jídlo, a to kuře s rýží. Děti už zřejmě došly. Nakonec jídlo nebylo nejhorší, ale to je vždycky tak, když máte velký hlad. Po obědě jsme pokračovali dál do našeho cíle, jímž byl Australský tábor. Cestou jsme potkali ještě pár usměvavých Nepálců, se kterými jsme si vyměnili pozdravy a zkoumavé pohledy.

Nepálské pivo.
Vesnička v horách.

Dobré ráno Annapurno!

Australský tábor tvořila plošina s několika chatkami a jednou větší budovou kolem. Z plošiny se nabízel jeden z nejlepších výhledů na celý masiv Annapurny. V době našeho příchodu pozdě odpoledne byla většina masivu bohužel zakryta mraky, ale v celé své nádheře se nám měla hora odhalit ráno při východu Slunce, který byl podle místního času v pět ráno. Večer jsme tak strávili popíjením extra silného piva Nepal Ice, klábosením s Shivou a pozorováním oblohy. Ačkoliv ji zakrývala částečná oblačnost, byl to skvělý zážitek umocněný ochutnávkou místního hašiše.

Úderem páté ráno zazvonil budík a já vstal nečekaně rychle. Aby ne, výhled jsem si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít. Otevřel jsem dveře a vyšel ven, abych hned očima vyhledal masiv a ověřil si, že je úplně bez mráčku. Nebyl na něm ani jediný a celý masiv se tak odhalil. Utíkal jsem rychle zpátky do chatky pro foťák, když jsem se vracel zpět, uviděl jsem Shivu, jak na mě mává. Signalizoval mi, abych ho následoval. Dovedl nás na místo s ještě lepším výhledem a my s napětím očekávali východ Slunce nad Annapurnou.

Následovala hra oslňujících paprsků, které se nad horou postupně zvětšovaly, až Slunce vylezlo celé a osvítilo horu, která byla zdolána jako první osmitisícovka na světě. Chvíli jsem tento jev fotil a natáčel, než mi radost zkazil příjezd turistické skupiny, která s hlukem začala vytahovat selfie tyče a pózovat na několik stovek fotografií, které si tam pořídili. Otráveně jsem se vrátil zpět do chatky, kde jsem si ještě pár hodin prospal.

Dobré ráno Annapurno!
Východ Slunce na Annapurnou.
Vrcholy Annapurny.

Na návštěvě u místních

Po snídani jsme pak tábor opustili. Šli jsme plně obtěžkáni našimi krosnami zeleným kopcovitým údolím, které se před námi rozprostíralo. Reliéf krajiny vykreslovala všudypřítomná rýžová políčka na kopcích a tu a tam se objevovaly chatrče horalů. Slunce pálilo prudce a hned po ráno bylo nezbytné použít opalovací krém s vysokým SPF faktorem. Šli jsme asi hodinu, když jsme narazili na skupinu vesničanů, respektive dvě skupiny, které mezi sebou vášnivě diskutovaly. V tu dobu byly v Nepálu volby a tedy čas vášnivých diskuzí. Shiva nám pak vysvětlil, že to byli bývalí maoističtí partyzáni, kteří ještě před pár lety vedli občanskou válku, než se stali součástí pro-republikánské vlády.

Později jsem se otázal Shivy:”Kde si dáme oběd? U někoho místního?” Večer předtím jsme o tom s Shivou diskutovali, že by bylo hezké okusit život nepálských horalů a poobědvat s nimi. “Jo, v další vesnici někoho najdeme,” odpověděl. Po dvou dalších kilometrech jsme přišli do slibované vesnice a Shiva začal shánět naše hostitele. Nakonec našel jednu poměrně rozvětvenou rodinu, která nás s radostí složila na svůj dvorek.

Údolí s rýžovými políčky.

Nepálský vesnický oběd

K obědu jsme od nich koupili slepici a hned nám ji také paní domácí šla připravit. Mezitím pan manžel z radosti nad dobrým obchodem naléval nepálskou pálenku, která chutnala hůř, než zapáchala. Nechtěl jsem urazit a také jsem si chtěl dezinfikovat žaludek předtím, než přijde jídlo z hygienických podmínek, na které nebyla moje mikroflóra zvyklá. Pan domácí chtěl lít dál, ale to už jsme odmítli, jediný kdo se s ním nadále naléval, byl Shiva. Já abych si zkrátil čas do oběda, tak jsem se procházel po dvorku bez trička, abych se trochu opálil, než se ozval Pepa.

“Hele, máš na zádech krev.” Sáhl jsem si na záda a skutečně všechny prsty se mi vrátily krvavé. Chvíli jsem šmátral po zádech, co by to mohlo být, až jsem to nahmatal. Byla to pijavice a už dost nasátá. V šoku jsem ji na první pokus od sebe odtrhl a hodil na dvorek, kde asi po minutě na prudkém slunečním žáru skonala. Když jsem si ránu zalepil a vydezinfikoval, tak už bylo na zemi jídlo, které nám se svým jednozubým úsměvem přinesla paní domácí.

Při pohledu na jídlo jsem si uvědomil, že jsme se vlastně nezeptali, jak ji bude připravovat. Slepice byla akorát zbavena peří a poté nasekána se vším všudy, jak se paní domácí zlíbilo. Bohužel to pro nás bylo skoro nepoživatelné, a tak jsme se spokojili se suchou rýží. Jediný, kdo si na ni pochutnal, byl opět Shiva, který snědl všechny porce. Nakonec jsme si s panem domácím dali ještě jednu sklenku pálenky, abychom odpornou chuť v ústech přebili o něco méně odpornější, a pak jsme se se všemi společně vyfotili, rozloučili a pokračovali v naší cestě nepálským údolím.

S našimi hostiteli.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

One Comment

  1. Super report 😉

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*