Transsibiřská magistrála

První setkání s vlakem na transsibiřské magistrále

O tom, jak se v takovém vlaku žije, jsem měl pouze teoretickou představu. Vlakem jsem sice jezdil celou střední  školu každý den, avšak ne více než hodinu denně. Z internetu jsem věděl, že tam určitě bude samovar, a v duši jsem tajně doufal ve sprchu. Vypátral jsem, že vlak na každé zastávce zastaví na 30-45 minut a cestující tak mají možnost obstarat si něco k snědku od místních bábušek. Vražda v Orient expressu mi prozradila, že každá souprava musí mít i jídelní vůz.

Kousek od Jaroslavského nádraží byl supermarket Billa, který se jevil jako ideální místo pro nákup našich zásob. První jsme zamířili do oddělení alkoholu, kde zejména několik regálů vodek nejrůznějších barev a značek zaměstnalo naši pozornost na pár desítek minut. Nakonec zvítězil rozum a sáhli jsme po osvědčené kvalitě jménem Stolichnaya. Ostatní nakoupené zásoby tvořily především čínské polévky všech příchutí, tmavý chléb a tvrdý salám. Zkrátka všechno, co nějaký ten den vydrží i bez ledničky. Na pokladně mne poté poněkud zaskočila otázka paní prodavačky: “18 bylo?” Po důkladném prozkoumání mého pasu mi nakonec uvěřila a zboží prodala. Odnesli jsme zásoby do hostelu a znovu vyrazili objevovat krásy Moskvy.

Naším cílem se stalo muzeum kosmonautiky, které doporučil domácí Saša, a hlavně nábřeží řeky Moskvy. Řeky honosící se stejným názvem jako město, kterým protéká, a kde nabízí příležitosti k prozkoumání zajímavých zákoutí a fotografiím. Měli jsme za to, že narazíme na něco podobného jako je pražská náplavka, a proto jsem se těšil, že si na chvíli odpočineme s pivem v ruce u řeky. To by ale v Rusku nesměl platit zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti. Stánek s pivem jsme proto hledali více než marně. Po nějaké době už nešlo jen o vysněný stánek s pivem, ale o stánek s čímkoliv k jídlu nebo pití.

Ruská náplavka
Promenáda u řeky
Muzeum kosmonautiky.

Poslední chvíle v Moskvě

Po delší prochozené chvíli jsme na stánek nakonec opravdu narazili. Byl to vlastně spíše karavan s grilem než obyčejný stánek. Všechno kolem i na karavanu bylo psáno azbukou, takže mi chvíli trvalo, než jsem rozluštil co si mohu dát. Vypadla na mne slova jako “klobása” či “pražský burger”. U slova pražský burger jsem se zarazil a ustoupil o krok dál, abych si přečetl velký nápis na stánku. Po přečtení mi hned docvaklo, že jsme znovu v české pasti, jelikož na stánku stál nápis “český gril”.

Hlad mi napovídal vyzkoušet pražský burger, který se nakonec ukázal být ničím jiným než vinnou klobásou v housce. Při kousnutí do housky jsem si hned vzpomněl na nabalzamovaného Lenina, houska totiž chutnala po vosku a gumě. Co naplat, hlad byl hlad. Večer už to na nějaké velké ponocování nevypadalo, a také bylo třeba vše řádně zabalit a připravit na naši cestu. Cestu dlouhou skoro 5000 km, cestu trvající 88 hodin, cestu z Evropy do Asii přes celé Rusko, zkrátka cestu nekonečnou.

Další den jsme se přesunuli na Jaroslavské nádraží hned kolem poledního. Chtěl jsem tam být o něco dříve, abychom mohli náš vlak v klidu najít a případně ještě doplnit nějaké zásoby piva do vlaku. Dorazili jsme na nádraží zhruba o hodinu dříve než byl plánovaný odjezd. Náš vlak však ještě ani nebyl vypsán na odjezdové tabuli. Posadili jsme se proto do čekací haly a pomalu se nechávali užírat úzkostí, která v nás zrála. Úzkostí z velkého neznáma a možná i neblahého tušení. V hale jsme seděli už jenom tři, Petr ještě před odletem z Prahy svou jízdenku na vlak zrušil a do Irkutsku doletí vnitrostátním letem z Moskvy. Bylo tedy více než velmi pravděpodobné, že jeho místo si už  někdo koupil a to byl faktor, který naši úzkost umocňoval asi nejvíce, obzvláště po shlédnutí osazenstva čekárny.

Procházka kolem řeky Moskvy.

První setkání s vlakem na transsibiřské magistrále

Zde se povalovali a všemožně na sebe hulákali podnapilí a ne zrovna čistí cestující středoasijského vzhledu. “Jen ne někoho takového k nám.” Všichni jsme přemýšleli o tom samém, až v jednom okamžiku naše myšlenky spontánně vykrystalizovaly a my jsme se pustili do diskuze o tom, jak nechceme aby náš spolucestující vypadal. Začali jsme líčit nejrůznější hororové scénáře, že to určitě bude jeden z těch podnapilých dělníků, nebo že to bude polonahý Rus s obřím pivním břichem.

Nakonec jsme debatu opustili s tím, že se necháme překvapit, a že to nějak dopadne. Ostatně se ještě nikdy nestalo, aby něco nějak nedopadlo. Třeba si lístek nikdo nekoupil, utěšovali jsme se. V tom se už rozsvítilo číslo našeho vlaku a nástupiště na odjezdové tabuli. Koupili jsme ještě pár studených piv do igelitky, nasadili krosny, pobrali zbytek zásob a vyrazili vstříc osudu, vstříc našemu novému domovu, vlaku.

Vlak ještě nebyl odemčen, ale na nástupišti už postávaly hloučky cestujících. My jsme se k nim zařadili a začali se rozhlížet, kdo by tak mohl být tím naším spolucestujícím. A že výběr byl skutečně pestrý, od rodin s dětmi, mongolských studentů, nejrůznějších důchodců až po pána bez trička s obřím pivním břichem. Snažil jsem se i nahlédnout dovnitř do vlaku přes okno, to bylo, ale tak špinavé, že neviděl jsem vůbec nic. Venku bylo spalující horko, nástupiště neposkytovalo žádné krytí před slunkem, a tak jsme čekali na otevření vlaku jako na smilování. Po pár desítkách minut se tak skutečně stalo. Otevřely se dveře a z nich vystoupila menší, v uniformě oblečená paní a začala kontrolovat jízdenky. A tak jsme i my vstoupili do svého nového domova na následujících osmdesát osm hodin.

Cesta na Jaroslavské nádraží.

Nastupujeme

Neuvěřitelné horko nás zaplavilo ihned po nastoupení do našeho vagónu. Celkem snadno jsme pak našli svá místa a nechali průchod svým emocím: “Rychle otevřete všechny okna!”, “Ty vole, tady se ani neotočím”, “Tak to bude peklo.” Mezi nadávkami a klením jsem zkoumal, kam asi uložím svoji krosnu a své potraviny. Po chvíli jsem zjistil, že spodní lůžko lze odklopit a nabízí se tak celkem bezpečný úložný prostor. Pak jsme se už jen usadili, potili a očekávali. A samozřejmě jsme si otevřeli studené pivo na osvěžení.

Mou hlavou probíhaly myšlenky, že jsme si asi měli něco málo připlatit, a mít druhou třídu nebo připlatit ještě o něco víc a letět jako Petr. Při tom jsem si prohlížel prostředí vlaku a lidi kolem. Čistota vlaku nebyla úplně nejhorší, jenom okna myli naposledy asi českoslovenští legionáři, WC připomínalo standard ČD a s neexistencí sprchy jsme se už nějak smířil, ale v koutku duše jsem stále ještě doufal, že se někde objeví.

Lidé stále přicházeli a zaplňovali vlak do posledního místečka. Jako jeden z posledních dorazil i náš spolucestující. Jeho slavnostní příchod ohlásilo obří nahé břicho, které vyplnilo obsah našeho společného prostoru jako první. Naše obavy se naplnily. Byl to ten postarší, polonahý, zpocený pán s gargantuovským břichem, kterého jsme spatřili na nástupišti, a který jsme doufali, že to nebude. Po úvodním pozdravu jsem z jeho obličeje vyčetl, že je z naší společnosti stejně nadšený jako my z té jeho. Pro zahnání svého chmuru si tak ještě před usednutím otevřel dvoulitrovku ukrajinského piva a jedním mocným zátahem do sebe vyprázdnil polovinu jejího obsahu. Zkrátka entrée par excellence.

               II. díl - Odjezd z Moskvy           Odjezd z Moskvy

Nostalgický nanuk před odjezdem.

Náš spolucestující

Po prvotním úspěšném seznámení se pán usadil, Miky vedle něho a já s Pepou naproti nim. První otázka, která v naší velice krátké diskuzi padla, byla kam jedeme. Když jsem odpověděl Irkutsk, tak jsem z pánovo protočených očí pochopil, že asi dřív než my vystupovat nebude. Ale i tak jsem se ve slušnosti otázal, kam jeden on. Pán jel do Chity, což byla i konečná stanice vlaku, čímž zhasly i naše veškeré naděje. Vlakovou matematikou to znamenalo čtyři noci pospolu.

Problémem třetí a druhé třídy v ruském vlaku je systém rozložení lůžek. Po obou stranách jsou dvě lůžka, jedno nahoře a jedno dole. Nepříjemností horního lůžka je fakt, že se na něm dá pouze ležet, nikoliv sedět. Tedy pokud nejste Aťka Janoušková nebo Frodo Pytlík. Proto cestující, který schytá horní lůžko musí vždy čekat, až se jeho spolucestující pod ním vyspí a pustí ho sednou k sobě. Holt smůla pak je, když ten dole spí celou noc a den. Bohužel v náš neprospěch dolní lůžko okupoval náš nový spolucestující a Miky vyfasoval lůžko nad ním.

Dalším problémem se ukázala i naše jazyková bariéra. Pán ovládal solidně pouze ruštinu, tak do sebe raději hodil i druhou půlku petky ukrajinského pivka. Následně vytáhl na stolek do novin zabalené kuře nevalného aroma, které začal ihned konzumovat. Ke konzumaci si otevřel i petku druhou, kterou během chvilky vyprázdnil opět do půlky. Evidentně znaven svým výkonem, vyhnal chudáka Mikyho ze svého lůžka, aby mohl ulehnout. Načež jsme Mikymu poskytli azyl na lůžku mém, kde jsme se nevěřícně tísnili tři.

První chvíle ve vlaku.

Odjíždíme…

Novopečený spolubydla zalehl na bok zády k nám, a počal spokojeně podřimovat. Asi po třech minutách přerostlo jeho jemné, spokojené podřimovaní v děsivé kvílení a chrápání ruského medvěda. “Pecka, teď by si mohl začít ještě prdět,” řekl jsem a se smíchem jsme tuto mou poznámku přešli. Avšak tato má poznámka nezůstala bez odezvy, a za chvíli se tak skutečně stalo. Myšlenka na odchod se stala aktuální.

Vlak stále ještě stál a naším jediným prostředkem ke zklidnění situace byla druhá plechovka piva, kterou jsme si otevřeli. Myslím, že se nám všem hlavou honila stejná myšlenka, šlo jen o tom kdo ji vysloví jako první. “Vystoupíme a poletíme?” Nikdo se však k tomu neměl, a proto jsem pronesl takovou tu neutrální větu: “Tak jak?” Odpovědí mi byla směsice výrazů jako: “no ty vole”, “to nedáme”, “nevím”. Ačkoliv jsme na opuštění vlaku mysleli všichni, nikdo to nevyslovil nahlas. Nakonec se vlak rozjel a už nebylo cesty zpět.

 

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*