Indií a Nepálem

Letíme do Nepálu!

Po náročné několikahodinové cestě z Jaipuru jsme opět spatřili prach, hluk a krávy indického hlavního města. Musím přiznat, že mi ani trochu nechybělo a vůbec jsem se sem nechtěl vracet. Avšak tentokrát to bylo na pouhou jednu noc a to v turistické části města, kde jsme měli zamluvený hotel. Dorazili jsme v době, kdy vrcholila místní dopravní špička. A co je nejlepší dělat, když se kolona aut nehýbe, protože na semaforu svítí červená. Samozřejmě troubit jak o život. V tom byli Indové mistry. Troubili na znamení toho, že jedou nebo i nejedou, že někdo překáží, že potkali známého, zkrátka pořád.

Pro Babu nastávalo klíčové období našeho výletu, měl dostat své spropitné. Po cestě se několikrát nenápadně ujistil, že máme peníze. “Hele, tady je bankomat, nepotřebujete si vybrat?” zeptal se vždy, když z auta uviděl banku nebo bankomat. Nakonec zastavil před naším hotelem a nastalo trapné ticho, jelikož přemýšlel, jak si o peníze říct. Pak spustil: “No, tak jsme u konce a určitě vám v kanceláři říkali, že spropitné pro řidiče není v ceně, takže mi teď můžete zaplatit,” a řekl si o na Indii celkem vysokou částku.

Už jsem se s ním nechtěl dohadovat, nakonec zas tak špatný nebyl, a tak jsme mu dali částku, o kterou si řekl. Bylo vidět, že to nečekal a byl poměrně zaskočený, ale peníze mu vykouzlily banán od ucha k uchu. Ihned nám pokorně otevřel všem dveře a odnesl krosny do hotelu. Když jsme se loučili, tak nám předal ještě svoje vizitky, až se vrátíme někdy do Indie, ať ho určitě kontaktujeme a ať ho doporučíme svým kamarádům, kteří do Indie pojedou. O nikom takovém jsem ale nevěděl a moc nepřátel nemám.

Opět ztraceni v Novém Dilí

Měli docela hlad, a tak jsme se nechtěli v hotelu zdržovat dlouho. Udělali jsme, ale zásadní chybu, předtím, než jsme vyrazili. Nezapamatovali jsme si název hotelu a ani nevzali vizitku. Hlad nás hnal z hotelu velice rychle. Hledání jídla či restaurace bylo v Indii vždy poměrně náročné. Ne všechno a ne všude bylo možné jíst, obzvláště pro Evropana. Tedy ne že by nás někam nechtěli pustit, ale někdy už pohled zvenku na restauraci nám říkal, že kuchyň a toaleta nebudou od sebe daleko, možná i v jedné místnosti.

Hledali jsme dlouho, až jsme skutečně z posledních sil jednu slibně vyhlížející restauraci našli. Na menu bylo i pivo Kingfisher a my bohužel nezůstali jen u jednoho. Mezitím venku zapadlo Slunce a potemnělé ulice osvítilo pouliční osvětlení. Nechtěli jsme to ten večer nijak v restauraci natahovat, jelikož druhý den ráno jsme měli odlétat do Nepálu, a proto jsme po jídle a třech Kingfisherech vyrazili zpět, ale neznali jsme tu správnou cestu. Venku jsme potkávali jen nekonečné davy místních, žebráků a prodejců, ale ti nám cestu k hotelu neporadili.

Věděli jsme zhruba směr a kdybychom kolem hotelu šli, tak bychom ho určitě poznali, tedy ve dne. Teď za tmy vypadala každá ulice stejně, ale byli jsme si jisti, že u hotelu byl park. Parků bylo kolem několik, ale k našemu neštěstí byly všechny parky postaveny podle jednotného vzoru. U čtvrtého parku a dvou hodinách chození dokola to vypadalo na marný boj a nocleh Krišnaví kde. Naštěstí ale Krišna stál při nás a vnukl mi geniální nápad.

Vždyť jsem vlastně udělal pár fotek z hotelové terasy! Zkusím poznat nějaké klíčové body v okolí pomocí fotky. Bohužel první fotka zaznamenala jen oprýskanou zeď, která byla po celé čtvrti, ale po detailním zoomu další fotky jsem zahlédl název vedlejšího hotelu. Ihned jsme ho pak vyhledali v aplikaci offline map, k našemu štěstí byl v okolí jediný, a tak jsme po čtyřech hodinách dorazili na hotel, který byl od restaurace vzdálen necelých patnáct minut pomalé chůze.

Dechberoucí výhed z hotelu v Novém Dilí.
Fotka, která nás zachránila.

Letíme do Nepálu!

Druhý den ráno po snídani nás taxík odvezl na letiště, kde jsme ještě před odletem měli přibrat dalšího člena naší cestovatelské výpravy a to Mikyho, který ten den přiletěl a na letišti trávil svou desátou hodinu. Náš let byl poměrně klidný až na okamžik, kdy jsme se přiblížili nepálské metropoli. Začalo celkem silně foukat a letadlo nedostalo povolení k přistání. Jednu chvíli to vypadalo, že se budeme muset vrátit a přistaneme někde v Indii, ale opět při nás stál Krišna a v Nepálu jsme s úspěchem přistáli.

Měli jsme domluvený odvoz od našeho hostelu. Taxikář nás měl očekávat před halou s cedulkou. Avšak v rozsáhlém davu nebyl k nalezení, on by nebyl k nalezení, ani kdyby tam žádný dav nebyl, protože pro nás nedorazil. Ale to jsme nevěděli, a tak jsme ho hledali po celém letišti. Mezitím nám nabízel odvoz každý druhý taxikář či dohazvač, a to za celkem dobrou cenu. Ale my uvyklí na indické podvody jsme je odháněli pryč.

Nakonec jsme čekání vzdali a najali si jednoho místního taxikáře. Ihned se k němu přihrnuli další pomocníci, kteří nám vzali krosny a utíkali s nimi k autu. Zprvu mě to trochu vyděsilo, ale pak jsem si na to v Nepálu zvykl. Když už bylo naloženo, my seděli v autě, řidič u volantu, tak už chyběl jen zvuk startujícího motoru. Ten však stále nepřicházel, ačkoliv náš řidič zuřivě otáčel klíčkem. Nedalo se nic, vylezli jsme zase ven. Chvíli jsme postávali, zevlovali a čekali co bude řidič dělat.

Nepálská oprava

Řidič otevřel kapotu motoru, chvíli do něho koukal, pak vzal ze země kámen a začal s ním do motoru mlátit. Nechtěl jsem mu radit nebo se plést do jeho způsobu opravy motoru, a tak jsem jen nevěřícně zíral. Po pár desítek minutách nám už ale trpělivost došla a naše bágly byly opět rychlostí blesku přeneseny do jiného taxi. Ten už naštěstí fungoval a nastartoval napoprvé a my se tak dostali z letiště pryč.

Nepálská oprava auta.

Žádný pevný plan jsme pro Nepál neměli, kromě faktu, že se posuneme opačným směrem, než všichni ostatní, tedy dále od Mount Everestu a blíže Anapurně a druhému největšímu městu v Nepálu, Pokhaře. Dnešek a zítřek ale určitě strávíme zde. Byl už pomalu večer a vidina nepálského piva se stala hnacím motorem našich dalších kroků. Ještě předtím jsme ale potřebovali najít nějaký bankomat a zásobit se nepálskými rupiemi.

Náš hostel kvalitativně odpovídal nízké ceně, kterou jsme za něho zaplatili, ale zase měl terasu. Ne že by z ní byl nějaký okouzlující výhled, ale k večernímu posezení postačovala. Jakmile jsme se ubytovali, tak jsme vyrazili z hostelu do víru velkoměsta. Bohužel Krišna tentokráte při mě nestál a po pár metrech mne zase vrátil do hostelu. Týden v Indii  a indická microflora se přihlásili o slovo a já utíkal jak o život. Napodruhé se mi už podařilo hostel opustit bez potíží.

Výhled z terasy hostelu.

První dojmy z Káthmándú

Procházeli jsme uličkami města, které bylo už pomalo rosvěcovalo zaprášené lampy. Prach byl v Káthmándú všudypřítomný, jelikož cesty se v centru města za poslední století moc nezměnily. Jen udupaná hlína, která se deštěm promění v bahniště. Chvilí jsme chodili dokola, než jsme nalezli první restauraci. Ještě před vstupem do restaurace nás zastavil jakýsi potulný mnich, nebo spíše osoba, která se za něho vydávala. S úsměvem na nás pokynul, aby nám udělal červenou tečku na čele, pak se stejným úsměvem natáhl ruku pro “milodar”.

Dal jsem mu pár rupií, ale to se mu zřejmě nelíbilo a gestem ukázal, že chce víc. Svým gestem jsem mu já ukázal, že víc nedostane a raději jsme zalezli do restaurace, kde čepovali místní pivo s poetickým názvem Nepal Ice. Nebylo špatné, a tak jsme v restauraci náš první den v Nepálu zakončili zde u milích nepálských hospodských.

Uličky Káthmándú.

Letíme do Nepálu!

Káthmándú.

Namasté!

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*