Indií a Nepálem

Indická pevnost Amber

Nastal ten správný čas vrátit se z centra růžového města. Bylo pravé poledne a probudilo se pravé peklo. Teploty ve stínu dosahovaly 45 stupňů, ty mimo stín nás pekly zaživa. V takovém horku se nedá dělat opravdu nic jiného, než si lehnout na postel klimatizovaného pokoje a nechat se chladit. Ne, že by klimatizace v indických hotelech byly nějak výkonné, ale dokázaly teplotu zmírnit na snesitelných třicet stupňů. Prohlídky památek, měst či přírody byly proto možné pouze ráno a pozdě odpoledne. To se stalo i naším systémem pro přežívání v Indii.

Na druhou stranu tyto teploty nebyly příjemné ani prodejcům a naháněčům, a tak byla jejich aktivita výrazně utlumena v době kolem poledne. Naším odpoledním cílem byla starodávná pevnost Amber, která se nacházela v horách za městem. Z hor měl být i údajně krásný výhled na město a okolí. Baba nás vyzvedával až kolem čtvrté hodiny, nahoru do pevnosti se s námi ale nechystal a těšil se tak na spánek ve stínu chatrče pro řidiče.

Cestou k pevnosti jsme projížděli krajinou indického venkova, která se od té městské lišila zejména v počtu volně pochodujících krav. Bylo jich tu výrazně méně. Pevnost Amber se tyčila nad přilehlou vesnicí asi jako hrad Karlštejn nad stejnojmenným městysem. Tedy tato indická osada je spíše městečkem a má asi 25 tisíc obyvatel. Avšak i zde byla poměrně strmá cesta k pevnosti, jejíž náročnost umocňoval venkovní vzduch svou těžkostí a teplotou. Když nám Baba u pevnosti zastavil, tak jsme si sice z auta vystoupili, ale nikam jsme se nehrnuli a spíš jsme okouněli okolo, jakoby jsme čekali, že za každou minutou se teplota rapidně změní a výšlap na pevnost nepromění naše záda v kaluž.

Indická pevnost Amber
Strmý kopec k pevnosti.

Indická pevnost Amber

Pevnost, tak jak jsme ji viděli, byla postavena na přelomu 16. a 17. století a pohled na ni byl vskutku impozantní. Pro nás byl čas vyrazit nahoru. Asi po deseti metrech naše výstupu se do nás pustili dohazovači a prodejci. Z nich mne nejvíce zaujala dvě “děvčata”, která prožila svá nejlepší léta, dle mého odhadu, tak před sedmdesáti lety a byla oděna do slavnostních sárí. Zajímavý byl především obsah jejich nabídky, každá držela v ruce jakousi bramboru a tu nám vnucovala. Dle mé dedukce z jejich mě nesrozumitelné mluvy se jednalo o bramboru posvátnou.

Holky se na nás sice krásně smály skrz hnědé zbytky svých kdysi zubů, ale my se raději posunuli dále, abychom čelili dalšímu naháněči, který nám vnucoval jízdu na chudáku slonovi. Toho jsem odzbrojil pohledem tak zlým, že se už na druhé kolo nabídky nezmohl. Cesta vzhůru byla opravdu nesnadná, a tak jsme dělali menší pauzy, aby cigarety dodaly Klimimu sílu. Vždy se naskytl pěkný pohled na údolí a městečko v něm.

Na kase jsme si museli klasicky koupit turistické vstupné, zhruba třicetkrát dražší, než vstupné normální. Jen co jsme opustili stín kasy, tak se na nás pověsil prodejce obrázků. Vlekl s sebou obrovské plné desky a za sebou pravou nohu. Bylo tedy snadné se ho zbavit, ale byl celkem vytrvalý a s námahou nám stačil. Svou vytrvalostí mě přesvědčil a nechal jsem ho proto předvést své portfolio. Obrázky byly docela povedené, když jsem se zeptal na cenu, tak jsem musel vyprsknout smíchy. Řekl si o částku asi stokrát vyšší, než byla skutečná hodnota. Bylo mi ale jasné, že půjde smlouvat, a tak jsem mu řekl, ať na nás počká, až se vrátíme z prohlídky.

Nabídka svaté brambory.
Výhled z pevnosti Amber.

Prodejce obrázků

Interiéry pevnosti nabízely většinou prázdné kamenné místnosti, ve kterých byl příjemný průvan a chládek, a tedy jediný důvod se v nich zdržovat déle. To co dělalo pevnost výjimečnou, byl pohled z jejich hradeb na městečko a kopce okolo. Určitě nelze také opomenout množství malých zahrad, fontán a zákoutí, kde si jeden připadal, jako by cestoval zpět v čase. Prohlídka nám nezabrala dlouho a pomalu jsme se vraceli zpět. Úplně jsem zapomněl na prodavače obrázků a na smlouvání, které mě čekalo.

Samozřejmě prodejce na to nezapomněl a trpělivě čekal na svoji prodejní příležitost. Určitě už myslel na přemrštěnou cenu, za kterou mi obrázek nabídne. Chudák ještě nevěděl, jak těžké smlouvání ho čeká. Jakmile nás spatřil, rozeběhl se k nám maximální rychlostí, kterou mu chromá noha dovolila a spustil i hurónský řev, kterým na sebe upozornil. Za pár okamžiků nás dohonil a vrazil mi do ruky desky, abych si obrázky ještě jednou prohlédl a nějaké vybral.

Chvíli jsem obrázky listoval, nakonec jsem si jeden povedený vybral a zeptal se na první cenovou nabídku. Samozřejmě první nabídka byla přemrštěná, a tak začala licitace. Nakonec jsem obrázek koupil za zlomkovou cenu a to i ke spojenosti prodejce. Prodej podpořil jeho apetit a začal být dost otravný a nabízet množstevní slevy neuvěřitelných rozměrů, jako deset obrázků za cenu dvou. To že jsme už žádný další obrázek nechtěli ho však neodradilo a pořvával na nás celou dobu naší cesty z hradeb dolů. Poslední co jsme slyšeli bylo deset obrázků za cenu jednoho.

Vnitřní zahrada v pevnosti.

 

Výhled z pevnosti Amber.

Nepovedený Babův business

Cestou zpátky nám Baba ještě zastavil u nedalekých městských hradeb s výhledem na celý Jaipur. Na večer jsme žádný plán sice neměli, ale pivo na terase se zdálo jako nápad, kterým se rozhodně nic nezkazí. Baba z nás chtěl vymámit nějaký další kšeft, ze kterého by měl nějaké procento, a tak nám po cestě dost nápadně podsouval jistou šperkařskou dílnu. Několikrát jsem ho odmítl, ale on opět začal znovu. Položil jsem mu přímou otázku: “Je to zase nějaký prodej?” “Ne, ne, žádný prodej, jenom se podíváme, jak šperky vyrábějí,” odpověděl Baba.

Pohled na nedaleký Jaipur.

“No, dobře,” souhlasil jsem nakonec. Baba nás tedy zavezl k dílně, kde nás přivítal menší muž s knírem, který mi byl už od pohledu nesympatický. Jen co jsme vešli dovnitř, zeptal se nás, jestli vůbec chceme dílnu vidět. “No jasně, že chceme, proto jsme tady ne?” řekl jsem. “Jo, tak pojďte nahoru.” Vyšli jsme po temných úzkých schodech do místnosti, kde se u třech provizorních svěráků a letlampy krčilo několik dělníků. Čekal jsem nějaký výklad ohledně techniky výroby a podobně, ale muž s knírkem jen hulákal na nebohé dělníky.

Asi po minutě v dílně, řekl: “Pojďme se podívat na hotové zboží dole.” V tu chvíli jsem Babu probodl očima, a on si uvědomil svou chybu, že si zahrává s výší svého spropitného na konci našeho výletu. Na žádné zboží jsme se podívat nešli a vyšli ven rovnou k autu. Baba mlčky nasedl, nastartoval, a když se rozjel, tak se pokoušel zachránit situaci a vtipkovat o pivu, pro které jsme se měli cestou zastavit. Avšak nikdo na něho za celou cestu nepromluvil.

Večer jsme pak zakončovali den se zakoupeným pivem na terase, když v tom dorazily naše košile, které jsme si den předtím nechali ušít na míru. Musím uznat, že se opravdu povedli a za cenu, kterou jsme zaplatili to byl super kauf. Nakonec náš poslední den Jaipuru nedopadl tak špatně. Další den ráno byl v plánu jen odjezd z pět do Dilí a odtud odlet do Nepálu, kde v tu dobu vládly teploty o příjemných dvaceti stupních, na které jsme se už moc těšili po tomto indickém peklu.

Palác Jal Mahal.

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*