Íránské dobrodružství

Teheránský život bez alkoholu

Autobus vyrazil na svoji dvanáctihodinovou plavbu pouští a nás opět čekalo spaní na docela pohodlné sedačce autobusu. V naší cílové stanici, Teheránu, jsme se rozhodli pro hotel, který jsme již obývali, když jsme do Teheránu přiletěli. Ačkoliv jsme měli spoustu nabídek na přespání, zvolili jsme raději hotel, už i kvůli svému vlastnímu pohodlí po dlouhé cestě. Přes couchsurfing jsme přesto plánovali se sejít s Lidou, která nám měla ukázat další části Teheránu a seznámit nás se svými přáteli.

Příjezd autobusu byl v plánu k poledni, tak jsme se mohli po cestě přes noc trochu prospat. Mohli jsme, ale náš řidič nebyl žádným laureátem Nobelovy ceny, ba dokonce naopak. A tak ho jeho mysl přivedla ke geniální myšlence, že pustil na celý autobus, nebo jak se říká “na plné koule” svoji “kvalitní” hudbu. To se stalo ve dvě hodiny ráno, čímž celý autobus vzbudil. Po chvilce ho kdosi napomenul, tak hudbu ztišil, ale pro změnu začal v autobuse kouřit. Jeho asistent a roznašeč svačiny v jedné osobě byl o poznání chytřejší a upozornil ho, že by tu asi kouřit neměl. Tak náš řidič zastavil u krajnice a kouřil z otevřených dveří.

To probudilo Lukáše, který si chtěl také dát cigaretu, ale jakmile ke dveřím přišel, tak se řidič trochu polekal, že by asi mohlo přijít více lidí, a tak raději zavřel dveře a pokračoval dál v jízdě. Pak už mne vzbudilo pouze prudké ranní slunce, které vylézalo z poza pohoří Alborz. Bylo kolem deváté hodiny, a bylo mi jasné, že od Teheránu jsme už jenom kousek.

Cesta na Chomejního náměstí

Když jsme vystoupili, pocítil jsem ohromný rozdíl oproti prosluněnému a teplému Šírázu. Zde ve vysoko položeném Teheránu bylo kolem deseti stupňů a foukal velice studený vítr. Docela jsem zatoužil po horké sprše, tak jsem se na nádraží nechtěl nijak zdržovat. Kráčeli jsme k východu z nevzhledného nádraží, když jsem zpozoroval smečku taxikářů, čekající na svoji kořist. Byl tady však jeden paradox. Taxikáři v Teheránu nejsou na turisty zvyklí, takže většinou neumí ani jediné slovo anglicky či základy jiného evropského jazyka.

Přistoupili k nám a já jim na papíru ukázal adresu našeho hotelu. Myslím, že přečíst ho v angličtině dokázal pouze jeden. Chvíli se dohadovali a pak jen zakroutili hlavou na důkaz toho, že netuší, a že nás tedy neodvezou. Pokusil jsem se jim to tedy vysvětlit, protože adresa byla jednoduchá. Bylo to na náměstí imáma Chomejního. Několikrát jsem proto vyslovil imám Chomejní a anglické slovo square – náměstí, o jehož významu neměli sebemenší ponětí. Když jsem imám Chomejní zopakoval ještě několikrát, tak se taxikáři raději s nejistým výrazem ve tváři rozešli v domnění, že jde o nějakou politickou provokaci. Bylo po smečce.

Nakonec jsme našli taxi až dále ve městě, kde už našemu výkladu adresy hotelu řidič alespoň částečně rozuměl. Celou cestu nám pak něco vyprávěl, bohužel nevím, jestli to bylo o fotbale nebo o holkách, jelikož jediné co jsem mu rozuměl, bylo slovo Nedved. A to taky nevím zcela jistě. To že jsem mu nerozuměl, vůbec nevadilo. Zahrál jsem si na tučňáka a celý jeho monolog jsem poctivě odkýval. Taxikář se hezky usmíval a vyhodil nás pak na tolikrát omílaném Chomejního náměstí, odkud to bylo k hotelu už jenom kousek pěšky.

Setkání s Lidou

Ubytovali jsme v našem oblíbeném hotelu s výhledem na staveniště a náhodně položené betonové panely. Sprcha a krátký spánek nám pomohly se vrátit se do civilizované podoby. Se spánkem jsme to nemohli přehánět, protože jsme měli naplánované setkání se studentkou Lidou. Lida nás měla vyzvednout autem na téže stanici metra, kde jsme původně měli potkat Milada, když jsme do Teheránu přijeli poprvé, a který se vůbec neukázal. Stanice se nazývala Haghani

Jakoby se celá historie opakovala, příjezd do Teheránu, stejný hotel a stejná stanice metra. Akorát jsme ještě netušili, že závěr bude naprosto odlišný. Cestu na metro i směr jízdy jsme už znali velmi dobře z minula. Po cestě jsme ještě stavili v naší staré známé restauraci na kebab a máslovou spečenou rýži, která z dálky připomínala všechno, jen ne jídlo. Bylo před půl třetí, když jsme restauraci opustili, což bylo tak akorát, abychom stihli na místo včas dojet.

Vystoupili jsme z metra a já měl pocit, jako kdybych tohle už jednou zažil. Nikde nikdo. Čekali jsme asi pět minut, když v tom zazvonil telefon. “Haló, tady Jan”, řekl jsem. “Ahoj, tady Lida, kde jste? Čekám v autě pod mostem.” Neblahý pocit zmizel tak rychle jak přišel a my spěchali na setkání s Lidou. Ještě něž jsme došli pod most, kde Lida čekala, naši pozornost odpoutaly zasněžené horské masivy, které se nad městem tyčily. A pak jsme uviděli Lidu.

Zasněžené horské masivy nad Teheránem.

Most Tabiat

Lida byla mladá pohledná studentka vysoké školy, studovala vskutku zajímavý obor, a to satelity. Na rozdíl od ostatních Íránek měla hnědé, krásně kudrnaté vlasy. Její vlasy zakrýval šátek opravdu jen symbolicky. Měla ho posazený až hodně vzadu na hlavě, takže působil spíše jako luxusní módní doplněk, než jako náboženská nutnost. Podobný styl nošení šátku, ve kterém se odrážel i určitý vzdor vůči této povinnosti, jsem zaznamenal u mnohých mladých žen, které jsme na naší cestě poznali.

Myslím, že jsme prohodili tak tři věty a už jsme seděli v autě a jeli neznámo kam. Ta vzájemná důvěra mezi hostem a hostitelem mě v Íránu fascinovala. Mířili jsme ke známému mostu Tabiat (persky Příroda), který je skvostem moderní teheránské architektury. Svojí délkou 270 metrů a futuristickým nepravidelným tvarem spojuje dva městské parky. Byl otevřen v roce 2010 a kromě krásného výhledu na město a hory, nabízí i množství nedalekých restaurací a  stylových kaváren.

Do jedné takové kavárny jsme zapadli i my s Lidou. Ale ještě předtím jsme si most prošli. Byl to doslova ráj pro fotografy. V kavárně se mi pak dostalo opravdové kávy, po delší kávové pauze vynucené všudypřítomným čajem. Lida byla hodně aktivní, skoro až hyperaktivní, a mimo nás, ještě pozvala dva Francouze, které také našla na couchsurfingu. Byli to Yann a Arthur, kteří přišli ještě s trojicí íránských sourozenců, které cestou potkali.

Teheránská party bez alkoholu
S Lidou na mostě Tabiat.
Teheránský život bez alkoholu
Setkání v blízké kavárně.

Teheránský život bez alkoholu

Sourozenci se jmenovali Parisa, Shiva a Shahin. Nejmladší Parisa navštěvovala teheránskou univerzitu, Shiva pracovala jako učitelka angličtiny a nejstarší Shahin byl programátor. Zajímavé bylo, že ačkoliv mezi nejmladší Parisou a nejstarším Shahinem byl věkový rozdíl 16 let, tak všichni žili v jedné domácnosti se svými rodiči. Vypadalo to tedy na slušnou párty, bohužel však pouze čajovou. V kavárně jsme byli pod značným drobnohledem, jelikož naše skupinka mluvila anglicky a Parisa si dovolila neskutečnou drzost. Nechala svůj šátek sklouznout ze svých vlasů až na ramena.

Tato drzost neušla značně obtloustlé ženě, která v jedné kavárně obsluhovala. Jako pes chycený vzteklinou s pěnou u huby se přiřítila k našemu stolu a začala štěkat, že zavolá mravnostní policii. Parisa si tedy šátek znovu nasadila, ale po tomto incidentu jsme se všichni raději přesunuli k Lidě domů. V jakékoliv jiné zemi by to asi skončilo alkoholovou párty na bytě. My jsme na bytě skončili znovu u čaje. Lida nám poté oznámila, že opravdová party, dokonce i s alkoholem bude až zítra, protože se stěhuje za svými rodiči na jih Íránu, a že se takto chce Teheránem rozloučit. A potom dodala, že doufá, že všichni dorazíme. Zdálo se, že náš poslední den v Íránu bude stát zato.

Party bez alkoholu
Teheránská party bez alkoholu

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*