(Matné) vzpomínky na Afriku

Vítejte v Tanzánii

Přílet do Tanzánie

Vítejte v Tanzánii! Po 14 hodinách od startu v Praze, čtyřech filmech a několika pivech jsme poměrně unavení přistáli v půl třetí ráno na dar es salaamském letišti. Naše cestovatelská banda měla stejný základ jako vždycky. Tedy mě, Pepu a Mikyho, který sotva stihl odlet z Prahy, jelikož zaspal po menší párty a Lukáše, jenž cestou stihl urazit o mnoho piv více než všichni ostatní dohromady.

V příletové hale dar-es-salaamského letiště nás přivítala smečka taxikářů a dohazovačů hotelů. Vrhli se na nás jak gepard na gazelu, akorát tentokráte vyhrála gazela. Měli jsme dopředu domluvený letištní transport od našeho hostelu. Chvíli jsem sice mladíka s cedulí Hunch hledal, Hunch (anglicky předtucha) se jmenoval náš hostel, ale nakonec přece jen našel. Takže jsme se po zkušenostech z Indie nemuseli obávat žádného zásadnějšího podvodu. Na letišti jsme si chtěli vybrat i nějakou tu místní měnu (tanzánský šilink) z bankomatu. Avšak funkční bankomat byl na celém letišti pouze jeden a měl peníze jen pro jednoho z nás, proto jsme zbytek výběrů museli odložit na neurčito. Jinak se dalo v Tanzánii platit i americkými dolary.

Venku nás jako pěst do obličeje udeřilo hrozné horko a vlhko. Nic k pití jsme již bohužel neměli a museli jsme tak vydržet až do hostelu. Cesta z letiště do hostelu trvala okolo půl hodiny, a to náš řidič jel poměrně bezohledně rychle po liduprázdných ulicích. Pohled z okna automobilu nabízel podobný pohled jako v jakékoliv jiné rozvojové zemi. Odpadky, toulaví psi a ostnaté dráty na zdi skoro každého domu. Později jsem přišel na to, že zdi a na nich ochranné prvky jsou i ukázkou určitého sociálního statutu obyvatel Tanzánie. Ti nejchudší měli na zdech do betonu zapíchané střepy z rozbitých lahví, ti o něco méně chudší měli ostnaté dráty. Střední třída přidala k ostnatým drátům i ochranku a ti bohatí doplnili ochranku o plot nabitý elektrickým proudem.

Na hostelu

Na hostelu nás ale nikdo nečekal a náš řidič musel vrátného budit. Ten pak z naší návštěvy nadšený vůbec nebyl. Dal nám vyplnit přihlašovací dokumenty a po celou dobu neřekl jediného slova. Až o chvíli později jsem pochopil proč. Nebyl němý ani uražený, ale zkrátka neuměl ani slovo anglicky a my zase ani slovo svahilsky. Ukázal nám pokoje, a já se ho dotázal na terasu, kterou jsem viděl na hostelových fotkách na internetu, když jsem ho objednával. Kupodivu rozuměl a dovedl nás nahoru až do posledního patra budovy. Před vchodem na terasu se jako zázrak objevila lednička plná nejrůznějších nápojů. Při bližším ohledání jsme shledali, že půlka lednice je nacpaná vychlazeným pivem.

Myslím, že jsme našemu tanzánskému vrátnému museli připadat jako můry v noci, které zmateně narážejí do světelného zdroje. Rukama, nohama nám vysvětlil, že si můžeme dát co chceme, ale že za každý nápoj si máme udělat čárku na papíře, který byl na lednici nalepen. Potom se opět odebral vykonávat noční službu na svou matraci. Naše snaha otevřít lednici s pivní stranou byla marná. Na chvíli jsme si mysleli, že je lednice zamčená a chtěli proklínat tento zlořečený svět, ale pak jsme přišli na to, že se dveře pouze otvírají na druhou stranu.

Na výběr byly tři značky piva, a ty měly pro Afriku příznačné názvy jako Safari, Kilimanjaro či Serengeti. Poté někdy nad ránem, jsme se také vydali spát, dohonit spánkový deficit, tedy kromě Lukáše, který musel dohnat deficit alkoholový. Vstávat jsme chtěli až na oběd.

Vítejte v Tanzánii
Tanzánské pivo Kilimanjaro.

Dar es Salaam

Bylo odpoledne, čas vstávat a dát si něco afrického k obědu. V ceně hostelového pokoje byla i snídaně, ale tu jsme jaksi nestihli. Slunce nám mezitím odhalilo, kde vlastně bydlíme, a jak náš hostel vypadá. Byl to na místní poměry pěkný komplex několika budov s bazénem a terasou. Samozřejmě s ochrankou a ostnatým drátem. Na recepci byl už plynně anglicky hovořící recepční, který nám dal pár tipů a rad ohledně restaurací a také ohledně toho, jak se po ulici bezpečně pohybovat. Kriminalita je v Dar es Salaamu poměrně vysoká a cizinci bývají často okradeni motorkáři, kteří jim jednoduše strhnout tašku z ramene či ruky.

Dostali jsme doporučení na dobrou restauraci asi 15 minut chůze od hostelu, kam jsme se po sléze vydali. Náš průchod branou komplexu naštěstí nevzbudil spící ochranku, a my se tak ocitli na dar es salaamské ulici. Přes ulici bylo španělské velvyslanectví, alespoň tak jsem to odhadl podle cípu vlající španělské vlajky, která se tyčila nad asi pěti metrovou zdí s ostnatým drátem a kamerami. Ulici brázdily tuk-tuky, které jsem znal z jihovýchodní Asie, autobusy bez oken, které jistě pamatovaly Německou východní Afriku, jako nově zrozenou kolonii, přecpané dodávky, které sbíraly kolemjdoucí, nejrůznější druhy aut a motorek. Zatímco jsme vstřebávali tento prvotní pohled na město ve dne, shromáždila se kolem nás menší skupinka místních.

Dar es Salaam, Tanzánie.
Terasa v hostelu Hunch.

Byli velmi přátelští a po pár dotazech na to odkud jsme a kam jedeme, nám také začali dávat bezpečnostní tipy a rady na cestu. Cesta byla poměrně prašná, lemovaly jí nejrůznější nedokončené nebo opuštěné budovy a všudypřítomné odpadky. Restauraci jsme našli poměrně snadno. Vzhledem ke stavu okolí, ve kterém jsme se nacházeli, tak vypadala velice zachovale. Jmenovala se Brake point. Nevím, jestli jsem čekal nějakou tradiční africkou kuchyni, ani nevím co bych si měl pod tímto pojmem představit, ale nic neočekávaného jsem v menu nenašel. Naštěstí pivo africké bylo.

Průzkum okolí

Jelikož Dar es Salaam je město na pobřeží Indického oceánu, chtěli jsme prozkoumat městské pláže a později se dostat i do centra města. Pobřeží nebylo od nás daleko, respektive pouhou jednu silnici od hostelu. Ačkoliv překonat i jednu silnici je v Dar es Salaamu úsilí téměř nadlidské. Nakonec jsme se přeci jenom na druhou stranu ulice dostali. Stála tam další opevněná budova s ochrankou a ostnatými dráty, tentokráte s vlajkou Velké Británie. Miky dostal skvělý nápad, že si budovu vyfotí. V Dar es Salaamu byly v minulosti provedeny teroristické na ambasády USA, proto reakce ochranky na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě štěstí, že nás dělila silnice a my se stačili uklidit na pláž.

Tedy pláž to jistě někdy v dávné minulosti byla, avšak momentálně měla status smetiště. Pokračovali jsme tak raději dále do města. Cestou jsme potkávali spoustu místních lidí, na které jsme působili jako zjevení. Asi jsme byli prvními Evropany, kteří touto cestou šli. Došli jsme k okraji centrální části města. Spíše než jako centrum působila část města jako ghetto, a proto jsme se raději vydali zpět do hostelu.

Dar es Salaam
Smetiště na pláži v Dar es Salaam

Domluvili jsme si v hostelu odvoz v pět ráno na místní autobusové nádraží. Odtud vyrážejí kolem šesté ranní hodiny dálkové autobusy směr Arusha. Arusha je počátečním bodem pro Safari v nejznámějších národních parcích severní Tanzánie, jako je např. Serengeti. Poté jsme se uvelebili na terase a studovali možnosti našeho dalšího cestování a safari. Na terase byl i Peter. Angličan, se kterým jsme se dali do hovoru, a který v hostelu bydlel dlouhodobě. Dlouhodobě asi dva roky, v Tanzánii rozjížděl byznys s mobilními telefony a údajně i s diamanty. Doporučil nám na večeři restauraci Slow Leopard, kam jsme se nakonec večer vypravili.

Tuk-tuk v Tanzánii

Chtěli jsme před hostelem stopnout nějakého taxíka a na místo se nechat dovést. Bylo to přeci jenom asi čtyři kilometry daleko. Jediné, co jsme si stopli byl místní tuk-tuk. A na neštěstí pouze jeden a my byli čtyři. Po chvilce dohadování se o ceně, jsme se narvali tři dozadu a jeden dopředu k řidiči. Tut-tuk měl pak značné problémy se stabilitou v zatáčkách a jízdou jako takovou. Všichni jsme tak obdrželi svou první pořádnou a nefalšovanou africkou masáž. Africká masáž je jízda v kterémkoliv dopravním prostředku po africké cestě, silnici, polní cestě, tankodromu nebo dálnici, je to jedno, jámy na mamuty jsou tu všude.

Běžnou věcí v Dar es Salaamu bylo, že řidiči tuk-tuku vám slíbí odvoz kamkoliv, pak ale zjistíte, že sami cestu vůbec neznají a musíte je navigovat pomocí GPS. To byl i náš případ. Když jsme pak řidiči předávali domluvenou částku za odvoz, spustil básničku o ženě a dětech, a dodal větu, kterou jsme poté slyšeli v Africe nesčetněkrát: „Support me“. S takovou bychom se, ale daleko nedostali, a tak mu v ruce přistála smluvená částka.

Příprava na odjezd

Restaurace byla fajn, ale skoro nikdo tam nebyl. Tak jsme se navečeřeli a vydali se zpátky na hostel. Opět jsme si vzali tuk-tuk a znovu, když jsme měli zaplatit, tak řidič tuk-tuku požadoval dvojnásobnou částku, kterou samozřejmě nedostal. Chtěli jsme si dát ještě jedno pivo na terase hostelu a jít spát, jelikož nás čekalo vstávání kolem půl páté ráno. Terasa se ale mezitím zaplnila cestovateli z nejrůznějších koutů světa a připravovala se k menší párty. Co se dalo dělat, museli jsme se připojit. Asi až ve dvě ráno jsme se konečně odhodlali, že půjdeme spát alespoň na chvilku. Tedy kromě Lukáše, který se rozhodl, že spát nepůjde vůbec a bude kalit až do ranního odjezdu…

PokračováníAfrickým autobusem do Arushy

One Comment

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*