Rozmanitá Indonésie

Yogyakarta a slavný Borobudur

Ranní Pandangaran nás přivítal krásným tropickým dnem. Bohužel pro nás jsme ale věděli, že ho už nestrávíme na pláži ani na surfu, ale ve vlaku. Krátce po snídani nás totiž vyzvedl řidič a odvezl na hodinu cesty vzdálenou vlakovou zastávku v městečku Sidareja. Naším dalším velkým cílem celé naší cesty bylo totiž město Yogyakarta. Po Jakartě a Bandungu další z velkých indonéských měst, která má ve svém okolí navíc mnoho prastarých buddhistických a hinduistických chrámů.

Pro nás byla jízda vlakem jedinou možností, jak se tam za rozumnou částku dostat, i za cenu toho, že ve vlaku strávíme většinu dne. Samotný vlak byl opět poměrně čistý a na rozdíl od jiných národních dopravců i spolehlivý a přesný. Skoro čtyřhodinová cesta ubíhala překvapivě rychle. Rovinatá krajina za oknem se měnila jen zřídka z polností na palmový háj, a proto naší pozornost připoutaly až do konce cesty karty o pivo. Tedy ne, že bychom nějaké pivo měli.

V Yogyakartě jsme měli zamluvený hostel na samém okraji města, takže jsme se na místo nechali z nádraží odvést taxíkem. Náš hostel měl krásnou zahradu, téměř rodinnou atmosféru a lány smradlavých bot přede dveřmi. Jelikož se v hostelu boty zouvaly u dveří, zařadili do těchto lánů i boty naše. Paní hostelská byla postarší šilhavá dáma, která se na nás dívala těžko identifikovatelným způsobem. Nikdy jsem si nebyl jist, zda její škleb má představovat milý úsměv či výraz čiré nelibosti, a zda šilhavým okem opravdu sleduje mě nebo hmyz lezoucí po stěně.

Nádraží v Sidareji a příjezd našeho vlaku.
První okamžiky v Yogyakartě.
Centrum města.

Město a jeho někteří podivní obyvatelé

Yogyakarta je jedním z mála měst a provincií v Indonésii, kde byla doposud zachována vláda a svrchovanost místnímu sultánovi, který zastává úřad guvernéra provincie. Město je také známým centrem batiky a indonéské ruční batikování bylo také prohlášeno UNESCEM za světové kulturní dědictví. Odkaz tohoto dědictví jsme pak ve městě potkávali v batikových stáncích a obchůdcích na každém rohu, a hlavně skoro na každém místním obyvateli a jeho svršku.

Kromě pravé, kvalitní batiky je zde také velké množství nekvalitních padělků, na kterých spousta místních nepoctivců, a to zejména díky neznalosti turistů vydělává. To však rozpaluje do běla i mnohé starousedlíky. Jako jednoho, kterého jsme náhodou v centru Yogyakarty potkali. Lámanou angličtinou na nás starý muž hulákal, ačkoliv byl metr ode mě, že jsou to všechno podvodníci, ať si žádnou batiku nekupujeme, a ať to řekneme všem u nás doma.

Své poslední výkřiky pak věnoval muzeu batiky, ale z jeho skřeků jsem už bohužel nepochopil, zda jsou tam také podvodníci či nikoliv. Po chvíli nás zastavil další podobně divný muž tázající se odkud jsme. Ještě, než jsem se zmínil o České republice, dal jsem mu radu, ať si zde proboha žádnou falešnou batiku nekupuje. Když muž několik sekund nechápavě zíral, zopakoval jsem mu znovu Česká republika a raději přidal obligátní Czechoslovakia, jelikož zpráva o nedávném rozdělení země sem ještě patrně nedorazila.

Zeleninový trh v Yogyakartě.

Yogyakarta a slavný Borobudur

Chvíli přemýšlel a pak zvolal: “Panenka! Antonin Panenka!” To jsme už nevydrželi a začali jsme se smát. Muž si vzpomněl na českého fotbalistu, který byl na vrcholu slávy před více než čtyřiceti lety. Nebylo tak divu, že vznik samostatné České republiky dosud nezaznamenal. Myslel jsem, že tím naše setkání s ním skončí, ale muž byl neodbytný a pronásledoval nás celou následující hodinu. Ačkoliv mluvil anglicky pouze lámaně, chtěl být i přes tento handicap naším průvodcem po městě. Samozřejmě placeným průvodcem. Nakonec pomohla pouze ignorace, abychom se nezvaného průvodce zbavili.

Zlatým hřeben naší návštěvy Yogyakarty nemělo být samozřejmě nic menšího než návštěva slavných chrámů Borobudur a Prambanan. V hostelu nám doporučili určitě navštívit Borobudur při východu slunce. Neodolali jsme a domluvili si řidiče, který nás tam odveze už v pět hodin ráno. Následně nás ještě doveze i do Prambananu. Ranní Yogyakarta nás pak překvapila poměrně chladným ránem. Ono po několika denním snášení tropických veder teplota vzduchu kolem dvaceti stupňů skutečně působí na tělo chladně.

Jelikož bylo pět ráno, tak přirozeně hostelová kuchyně ještě nefungovala, a stejně tak jsme si k snídani nic předchozí den nekoupili. Řidič dorazil vzhledem k proslavené indonéské nedochvilnosti relativně včas, jen s patnáctiminutovým zpožděním. Doufal jsem, že bychom se mohli po cestě na něco rychlého zastavit, a i stihnout východ slunce. Jen co jsme nastoupili, spustil jsem proto anglicky na řidiče: “Bylo by super, kdyby si nám po cestě někde zastavil. Chtěli bychom si dát něco malého k snídani a káva by se také docela hodila. Určitě tu znáš nějaké dobré místo” Řidič mě pozorně poslouchal, usmíval se a kýval hlavou na znamení, že rozumí. Když jsem domluvil, řekl jen: “No English.”

Chrám Borobudur.
Východ slunce nad chrámem.

Výstup na chrám

Bylo tak navýsost jasné, že ze snídaně po cestě nic nebude a že musíme doufat v chrámový prodej. K Borobuduru jsme dorazili akorát včas, slunce se pomalu probouzelo k životu a svými paprsky už zalévalo horní patra stupňovité chrámu, spěchali jsme proto k pokladně. Dvojí cena byla očekávaným zlem, po jejímž překonání jsme stanuli před obří varnicí s kávou a taky chrámem. Naše první kroky tak přirozeně vedly k varnici. S kávou se chrám pozoroval přeci o něco lépe.

Borobudur je buddhistický chrám a zároveň jedno z poutních míst buddhismu pocházející pravděpodobně z devátého století. Jedná se také o nejnavštěvovanější indonéskou památku registrovanou mezi památkami světového kulturního dědictví UNESCO. Skládá se ze šesti čtvercových na sobě položených teras posetými více než pět seti sochami Buddhy. Na jeho vrcholu se pak tyčí hlavní stúpa.

Když jsme se konečně dovlekli na vrchol chrámu byl východ slunce se své největší síle, respektive už pomalu končil. I tak to byl skvělý pohled a zážitek. Na chrámu jsme byli skoro sami a mohli si tak tuto chvíli plně užít a využít k focení. To, že jsme sami, neuniklo pozornosti místních prodejců cetek, kteří na nás spustili hon, jakmile jsme z chrámu slezli dolů. Kromě prodejců se o nás zajímal i právě dorazivší školní autobus indonéských dětí, které se s námi chtěli stůj, co stůj vyfotit. Rychle jsme proto prošli ještě spícím tržištěm a hledali našeho spícího řidiče.

Yogyakarta a slavný Borobudur
Stúpy rozeseté po okraji chrámu.
Pohled dolů z chrámu.
Reliéf chrámu.

Pokračování

Předchozí díl

 

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*