Asijské příběhy

První dny a jídla na Tchaj-wanu

Před pár lety se mi dostalo vzácné příležitosti v podobě studijně pracovního pobytu na Tchaj-wanu. Na dalekém ostrově jež je spojnicí Tchajwanského průlivu, Východočínského a Jihočínského moře, a na jehož povrchu leží stát, který vlastně oficiálně neexistuje, jelikož ho valná většina světa neuznává. Jeho vláda mi však nabídla zajímavé stipendium, a já se rozhodl tento, pro běžného občana České republiky, neznámý a nepoznaný kout světa prozkoumat a nějakou dobu v něm žít.

Neměl jsem o Tchaj-wanu, jeho geografii, historii ani kultuře valné znalosti, ale to se mělo všechno změnit a já nastoupil na univerzitu Chienkuo ve městě Čang-chua nedaleko třetího největšího města Tchaj-wanu, Tchaj-čungu. Samotná Čang-chua měla okolo šesti set tisíc obyvatel a jelikož leží zhruba v prostředku západní části ostrova, tak je oproti kulturní Tajpeji na severu a průmyslovému Kao-siungu na jihu takřka turisticky nedotknutá.

Už první den na univerzitě mi tak způsobil menší kulturní šok. Dle domluvy jsem se měl ráno dostavit na oddělení mezinárodních vztahů, abychom dořešili administrativní záležitosti. Studentská kolej nebyla od univerzity daleko, a tak cesta netrvala dlouho. Avšak cestou celé dobrodružství začalo. Jak jsem se později dozvěděl, byl jsem jedním z mála jednotlivců evropského původy, kteří v té době ve městě žili. Má přítomnost tak okamžitě přitahovala pozornost všech studentů, kteří si mě nenápadně či nápadně fotili a hromadně zdravili.

Univerzita Chiekuo a město Čang-chua.
Čang-chua pod mrakem.
Ulice města.

První dny a jídla na Tchaj-wanu

Dorazil jsem do kampusu univerzity, a jelikož jsem měl před schůzkou ještě trochu času, vydal jsem se do univerzitní kavárny, na kterou jsem cestou narazil. Můj příchod a zařazení se do fronty způsobil opět menší rozruch, když na mně spočinuly všechny oči v místnosti, a nervové vypětí pro obsluhu kavárny. Slečna totiž neuměla ani slovo anglicky a já kromě pozdravu, ani slovo čínsky. Přišel čas na řeč rukou, nohou a skřeků. Tu jsme ovládali oba mistrovsky a dovedla nás i k cíli.

Pro slečnu to byl ovšem zážitek natolik silný, že jsme si spolu museli dát několik desítek selfie, načež slečna začala zběsile psát na telefonu, a dle mého názoru posílat fotku všem příbuzným a známým. Naprosto tak ignorovala frontu, která se v kavárně během našeho focení vytvořila a zcela se oddala propagaci naší společné fotky. Po schůzce na oddělení mezinárodních vztahů byl čas oběda. Vyrazil jsem proto do místní univerzitní menzy. Menza mě příjemně překvapila svým množství stánků a malých restaurací, kde se dalo jídlo a nápoje koupit.

Vybral jsem si stánek, kde měli k jídlům i obrázky, abych si usnadnil komunikaci. Jídlo jsem dostal na tácu, cestou ke stolu jsem si vyzvedl i hůlky. Samozřejmě, že nic jiného než hůlky k dispozici nebylo a já neměl s hůlkami skoro žádnou praxi. Usedl jsem na místo, rozbal hůlky a chtěl jsme se už pustit do jídla, když v tom jsem na sobě ucítil zraky celé, náhle ztichlé menzy. Nenechal jsem se znervóznět a dosti neobratně jsem hůlkami uchopil kus masa. Ten mi přirozeně ihned upadl zpět do talíře, což spustilo hurónský smích všech přihlížejících. Naštěstí byl směšný jen ten první pád a druhý pokus se mi už vydařil. Zklamaní studenti mi proto díkybohu přestali věnovat větší pozornost. Já pak po hodině trápení dojedl.

První dny a jídla na Tchaj-wanu
Mé první jídlo v univerzitní menze.

První jídlo v restauraci

Večer jsme se spolubydlícím Lukášem, který byl druhou osobou neasijského vzhledu na dalších padesát kilometrů čtverečních, vyrazili na večeři do některé z restaurací v centru. Tedy to byl náš plán, než jsme zjistili, že to nebude tak snadné. Lukáš ani já jsme čínsky neuměli, a v restauracích zase neuměl nikdo anglicky, takže nezbývalo nic jiného, než hledat restaurace kde mají k jídlům i obrázky. Těch tu bohužel bylo, jako fanoušků fotbalové Dukly, tedy skoro žádné.

Čas ubíhal, nachozené metry stoupaly po stovkách, ale restaurace s obrázky žádné. Co naplat, musíme to zkusit a nějak se domluvit. Vešli jsme proto do jedné náhodně vybrané. Celé osazenstvo, které tvořily dvě tchaj-wanské rodiny s dětmi zmlklo, když spatřilo, kdo ráčil zavítat dovnitř. Děti na mě s tichou bázní a pusou dokořán začaly ukazovat a jedno dokonce natahovat k breku. Při mých skoro dvou metrech a průměrné výšce Tchajwanců jsem se tomu ani nedivil, dokonce jsem i čekal, že nějaké z nich začne volat: “Godzila, godzila!”

Číšníkovi vyrazily z nervozity na čele kapky potu. Chvíli se odhodlával, až nakonec svůj pultík opustil. Nejistým krokem a s papírovými kartičkami v ruce vyrazil směrem k nám. Vykoktal ze sebe anglické hello, načež spustil čínsky. Nic jsem sice nerozuměl, ale hodil jsem se do módu tučňák a všechno odkýval. Předložil pak kartičky před nás a dal nám každému obyčejnou tužku. Měli jsme zaškrtnout to, co si budeme přát. Byl to vskutku zajímavý způsob objednávky, jen k naší smůle byly kartičky popsány čínskými znaky.

Uličky města Čang-chua.
První večeře v restauraci.

Čínština bude nutná

Bylo už docela pozdě a hlad už zcela přemohl mé rozumné já. Proto jsem rozhodl, zahrajeme si bingo. Naslepo jsme začali na kartičce zaškrtávat jídla. Já jsem vybíral podle toho, jak se mi dané znaky líbily, a také podle jejich počtu na řádku. Když jsme dílo dokončili, hrdě, spokojen sám se sebou jsem na číšníka zamával, aby si pro kartičky přišel. Číšník je při přebíraní zběžně prohlédl, ale na tom, že při pročítání své tchajwanské oči vykulil do evropských tvarů, se mi něco nelíbilo.

Začal jsem mít obavu, co jsme si to vlastně objednali. Mezitím co se naše objednávka připravovala a my se užírali úzkostí, dostalo se mi milé pozornosti od rodiny, co v restauraci seděla. Maminka společně s vyděšeným dítkem přišla ke mě až na vzdálenost jeden metr, aby je tatínek vyfotil společně s Godzilou. Nápad se evidentně zalíbil i druhé mamince, jelikož asi také fotku s Godzilou ještě neměla, a tak se s ní musela společně s ratolestmi zvěčnit.

Poté nastal čas, čas vyhodnocení našeho losu z binga. Číšník přinesl dvě malé mističky s rýží a odešel. Chvíli jsem nevěřícně koukal, jestli je to opravdu všechno co jsme si objednali, a pak to začalo. Jedna bizarnější věc než druhá. Talíř smaženého celeru, jednu masovou kouli plovoucí v objemné nádobě, slepičí pařáty, plátky zelí a několik kostek tofu. Když jsem dojedl svou misku suché rýže, došlo mi, že tu bez základů čínštiny nepřežiji.

10 věcí, které je třeba znát, než se vydáte na Tchaj-wan

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*